Autor: P. Jan Lisowski | Archidioecesis Olomucensis
Zdroj: © Srdce, které bije pro nás | Měsíc s Ježíšovým Srdcem | 2026
Datum napsání:
16.06.2026
Srdce, které bije pro nás... ∼ Zamyšlení na 16. června
Marnotratný otec ∼ Náruč, která je vždy otevřená.
Když slyšíme slovo „marnotratný“, naše mysl okamžitě zalétne k synovi, který odešel z domova, promrhal všechen svůj majetek a skončil na samém dně. Evangelium (Lk 15, 11-32) nám však v tomto hlubokém příběhu odhaluje ještě jednoho marnotratného aktéra. Je jím otec sám. Jeho marnotratnost nespočívá v lehkomyslném utrácení peněz, ale v naprosto nepochopitelném, bezbřehém plýtvání láskou a milosrdenstvím. Je to otec, který nerozdává podle zásluh, ale podle velikosti svého otcovského srdce.Toto lidské podobenství nachází svůj nejdokonalejší obraz v Nejsvětějším Srdci Ježíšově. Červen, měsíc zasvěcený tomuto Srdci, nás zve k pohledu na Boha, který na nás nečeká s účetní knihou našich hříchů, ale s otevřenou náručí. Ježíšovo Srdce je živým pramenem, ze kterého vyvěrá tatáž bláznivá, otcovská láska. Je to Srdce, které bije pro nás, i když my sami na něj zapomínáme, odcházíme do vzdálených krajin vlastního sobectví a hledáme štěstí tam, kde ho nelze nalézt.
Představme si tu scénu, kterou Ježíš tak plasticky líčí: otec vidí syna, když byl ještě daleko. To znamená jediné - otec nepřestal vyhlížet. Každý den chodil na cestu, díval se k obzoru a doufal. Jeho láska nebyla uražená ani zatrpklá. Podobně i zraněné Ježíšovo Srdce, probodené na kříži, zůstává trvale otevřené. Není v něm stín výčitky, jen hluboká touha po našem návratu. Bůh se nenechá odradit naší ubohostí; jeho láska je větší než jakékoli naše selhání.
Když se syn konečně přiblíží, otec nečeká, až k němu dorazí a odříká naučenou omluvu. Běží mu naproti. V tehdejší kultuře bylo naprosto nemyslitelné, aby starší, vážený muž běžel - bylo to považováno za nedůstojné. Otec však odhazuje veškerou svou důstojnost, protože láska nespěchá podle lidských pravidel. To samé udělal Ježíš. Sestoupil z nebeské slávy, přijal lidské tělo a neváhal běžet vstříc naší bídě až k potupné smrti na kříži, jen aby nás mohl obejmout.
Objetí, které následuje, stírá veškerou minulost. Syn je špinavý, páchne chlévem a hladem, ale otci to nevadí. Padne mu kolem krku a líbá ho. V Nejsvětějším Srdci Ježíšově nacházíme přesně takové bezpečí. Je to náruč, která je vždy otevřená, připravená přijmout nás i s našimi stíny, selháními a ranami. Nemusíme se očišťovat sami, abychom k němu mohli přistoupit. Je to právě jeho objetí, které nás uzdravuje a navrací nám ztracenou důstojnost Božích dětí.
Otec nenechá syna ani dokončit řeč o tom, že chce být jen námezdníkem. Okamžitě poroučí přinést nejlepší šaty, prsten a obuv. Vrací mu vše, co svým odchodem ztratil. Když se utíkáme k Ježíšovu Srdci, nedostáváme jen milost na přežití, ale plnost života. Dostáváme královskou hodnost. Slavnostní hostina, kterou otec pořádá, je předobrazem eucharistie, kde se nám sám Ježíš dává za pokrm, abychom zakusili radost z odpuštění a společenství s ním.
Červnová pobožnost nám připomíná, že toto Srdce bije pro každého z nás v každém okamžiku. Bůh je marnotratný ve svém milosrdenství a jeho náruč se nikdy nezavírá. Ať už se nacházíme v jakékoli situaci, ať už máme pocit, že jsme promrhali příliš mnoho šancí, pohled na probodené Srdce Ježíšovo nás ujišťuje o jediném: doma je stále volné místo a Otec nás nepřestává vyhlížet.
Závěrečná modlitba: Pane Ježíši, tvoje Srdce je pro nás bezpečným domovem a náručí, která se nikdy nezavírá. Vyznáváme, že často odcházíme daleko od tebe a hledáme naplnění v pomíjivých věcech. Děkujeme ti za tvou marnotratnou lásku, která nás nepřestává vyhlížet a běžet nám naproti. Dej nám, prosíme, odvahu k neustálému návratu do tvého milosrdného objetí, abychom dokázali žít jako tvoje milované děti a s tvou pomocí otvírali svá srdce i pro druhé. Amen.
